Nejezdi do Varů, když je ti přes 30 a nejsi VIP

Rozzuření filmoví fanoušci buší na plexiskla kas. Lístky na další den jsou opět beznadějně vyprodány. Další frustrovaní návštěvníci v zoufalství hází bezcennými film passy za pět stovek po pořadatelích. To jsou mé poslední zážitky ze 44. MFF KV, na který tento týden láká čtenáře časopis Reflex. 

V úvodu svého speciálu připravil 10 důvodů, proč jet na karlovarský filmový festival, z něhož jsem se v neděli večer vrátila (kamarádi s pevnějšími nervy ještě zůstali). Při čtení jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Zřejmě jsem byla úplně někde jinde.

Hned v prvním bodě stojí: Festivalu vládne rukou pevnou, ale spravedlivou Jiří Bartoška.
Spravedlnost je právě jedním z nejpalčivějších problémů celé monstr akce. Okřídlené rčení, že všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější,  dosahuje v těchto dnech ve Varech brutální podoby.

Buď jste akreditovaný novinář a VIP, tedy ten, kdo si festival opravdu užije, nebo tzv. baťůžkář, který tak nějak patří ke zdejšímu koloritu, a o němž se zřejmě traduje, že mu jeho role lůzra naprosto vyhovuje a celý rok se na ni těší. Nic mezi tím.

A do této skupiny jsem letos spadla. Nejsem VIP a baťůžkářům jsem již odrostla.  Přesto jsem se spolu s dalšími čtyřmi kamarády rozhodla vyrazit. Ubytování jsme si zajistili u karlovarských známých. Nemuseli jsme tedy spát ve stanech. První bod byl splněn.

Druhý bod - lístky vypadal také slibně. Festival spustil on-line prodej. Bohužel ani přes intenzivní klikání jsem nebyla úspěšná. Systém byl zřejmě přetížený. Bylo jich stejně uvolněno jen 10 % a pouze na některé filmy, tak co. Kamarádi z Varů sice nabízeli, že se obětují a půjdou si již ráno v pátek stoupnout do front na sobotní lístky, ale nechtěli jsme je prudit. A to byla zásadní chyba.

V pátek večer jsme dorazili k Thermalu a koupili si film passy na tři dny. Pět stovek bylo v tahu (ani jednou je nevyužijeme) a teď si vyzvedneme lístky. Na sobotu ale nebyl ani jeden. Na žádný film. Trošku nás to otrávilo. V sobotu ráno jsme si přivstali a stoupli si do dlouhatánské fronty. Za hodinku jsme byli na řadě. Lístky na neděli byly vyprodány! Všechny.

Ano, byli i tací, co stáli ve frontě od 6.30 a opravdu byli úspěšnější. Sehnali dva lístky. Jeden film mají v neděli jistý. Poprvé pociťujeme závist a přemýšlíme, kde se stala chyba. Ze všech stran slyším stížnosti na již přežitý prodejní systém. Problém byl prý vždy, ale aby nebyl v 10 hodin ani jeden lístek? To se dřív nestávalo, říkají místní a vzpomínají, jak si v průběhu dne prostě jen zašli pro lístky ke kase a na nějaký film se prostě vždy dostali. Teď mají smůlu. A my s nimi. 

Bylo tedy jasné, že jak v sobotu, tak v neděli je to na našich ostrých loktech. Manuál je následující. Hodinu před vyvoleným filmem se uvolňují zbylé lístky, které si nikdo nevyzvedl. Vyrážíme včas, rozdělujeme se,  každý stojí u jedné kasy. Ani jednou jsme neměli štěstí. Nesehnali jsme nic.

Takhle jsme to absolvovali nesčetněkrát. Vždy bylo okamžitě vyprodáno, zřejmě z ostatních kas. Pak následoval běh do kina, kde se měl vytoužený film promítat. Naše poslední šance. Stoupnout si před vchod a věřit, že nás uvaděči pustí dovnitř. Buď ti vyvolení s lístky nepřijdou a nebo se to prostě nějak ukecá.

Zabojujte a třeba se dovnitř dostanete

Jako v Husovce na dokumentu o Patti Smith. Byl to jediný film, který jsme opravdu toužili vidět. Poctivě jsme se připravili. Pro formu jsme opět zbytečně vystáli fronty (bylo nás pět) na uvolněné lístky u kas, abychom se pak bleskem vypravili do Husovky. Svižně jsme vyšlápli strmý krpál a vpadli do sklepních prostor. Zde na nás již čekal dav neúspěšných. Husovka má malý sál, a tak i naděje byla minimální.

Lístkařů přibývalo a nepomohlo ani vytvoření "odbojného" špuntu, kterým se novináři a VIP horko těžko prodírali ke dveřím kina. Sál byl absolutně naplněn, bohužel dorazili všichni. Dav hučel, ale kupodivu vládla dobrá nálada. A to i poté, kdy dveřník oznámil, že dovnitř pustí jen prvních patnáct. Jsem svině, tvrdil. Na mě nic neplatí.

Své pozice jsme ale odmítali opustit. Atmosféra houstla. Hlídač pustil dalších deset. Pomalu jsme postupovali vpřed, když tu vešla pořadatelka s tím, že nás pustí všechny, ale když se něco stane, tak platí pokutu 5 000 korun. My se složíme, řvali jsme jako jeden muž.

Musíte ale pomalu a v klidu, upozornila slečna v obavách. Těšili jsme se a pomalu kráčeli ke vstupu. Všichni se ale určitě nevejdete, zchladil naše nadšení chlápek u dveří. Už se sedí i na podiu. Patti by na nás byla hrdá, znělo v tlačenici. Z kina sálalo strašné vedro. Byli jsme u dveří. Nervy praskaly a malý sál také. Posledních pět. Vmáčkli jsme kamaráda-největšího fandu a vzdali to. V pozici skrčence, bez kapky vzduchu se dočkal vytouženého dokumentu. Byli jsme na sebe hrdí. Úspěch to byl nevídaný. Alespoň jeden z nás to uvidí a ostatním o tom může vyprávět.

Každý den se nám tímto způsobem podařilo urvat dva filmy. Zdá se to asi hodně. Ale stálo nás to veškerou energii. Od rána do noci jsme pobíhali od kasy – neúspěch, do chodbiček před kinem – částečný úspěch. Tam jsme s různě početným davem věřili ve štěstí, náhodu a společné modlitby. To bylo jediné, na co jsme se mohli spolehnout.

Když šťastní majitelé lístků procházeli kolem obrovské hordy doufajících, cloumal mnou vztek. Byla jsem totálně vyčerpaná. Někteří říkají, že tohle jsou Vary, že to k tomu patří. Ale není čas na změnu? Mně se tato jediná možná podoba filmového diváka zajídá a rozhodně mi nepřipadá romantické stát u kasy od 6 hodin a pak získat dva lístky na film, který jsem vůbec nechtěla vidět.

A k čemu je tolik prodaných film passů, když jsou naprosto zbytečné? U kas jsem si na ně nevyzvedla ani jeden lístek, protože žádné lístky nebyly. A když jsem se probojovala na nějaký film, tak pass u vchodu nikdo nechtěl. 

Letos zkrátka selhalo úplně všechno. Lístky prostě nebyly a o černém trhu jsme nevěděli a nebo neměli ty správné kanály. Kdybychom o nich věděli, utrháme jim ruce a dáme za ten krásný pocit – být majitelem lístku - cokoli. Za tu pohodu to prostě stojí.

V 10 bodech proč jet na karlovarský festival se také uvádí, že: Eva Zaoralová se svým programovým týmem vždycky dokáže objevit a získat skutečné filmové lahůdky. Po nás se chce jediné: abychom je vychutnali.  Snad budou mít návštěvníci festivalu ve všední dny více štěstí.